Křižíkova fontána

Sebelítosti.

Včera - do breku. Doma - hodinu brečím, hodinu se učím, umeju si hlavu, zjistím, že se na Vennovy diagramy už prostě nesoustředím, kombinuju brek se vztekáním (na hodinky se pro jistotu už nekoukám), nemůžu usnout, pojídám Ataralgin (rozptyluje úzkostné stavy), spím.
Ráno - brečím jen mírně, další Ataralgin (vím, že Lexaurin by byl stylovější, ale jednak nevím, kde bych si ho sehnala, a jednak jsem holka úsporná a likviduju zásoby po bolavých zubech), hurá do práce. Trénuji na olympijskou disciplínu hysterek - potlačování pláče v metru. Za chudáka, kterého jsem vyděsila včera před vchodem vzlyky bych možná dostala body navíc.
Co se do toho seru.
Dokud jsem se do toho srala tak, že jsem to byla ochotná udělat, sehnat zařídit - všechno ok. Co jsem se do toho srala tenkrát? Proč se mě na to kurva nikdo nezeptal? Ovšem - to jsem se nechala utáhnout na vařený nudli "vracení v časech míru". Na svatýho Dyndy by bylo příhodnější.
A skvělá příležitost vychutnat si další super podporu.
Po zjištění, že po SOS "potřebuji, abys přijel" následuje kontrola, zda určitě napřed nepotřebují něco spolužáci dětí přecházíme na další level.
Určitě není hrát si na šťastnou rodinku na výletě nebo naklusat na víkendové oblažování důležitější než naučit se na zkoušky? Jistě? Ani na jeden den? Ani když byl příjemce přes zimu v Praze, aby ušetřil za topení (= já za tebou jezdil!)? Po ukončení topné sezóny je Praha pouze stanoviště na přespání cestou odněkud někam, případně vyčurání. Proč si toho tak nějak nepovažuji?
Vybavuje se mi povídka Rachel (Howard Fast, Synové volnosti). "Jestli si myslíte, že jsem tu neudělala práci za jedenáct dolarů ve stříbře a čtyři dlužné..." no, ona to řekla slušně. Možná měla hepáč kvůli tomu, já jsem krom jiných chyb strašnej kanál.