Tak jsem si to po sobě přečetla

A došlo mi, že o tomhle bych knížku psala dost těžko. Do háje, přece každej ví, že maminky jsou ty hodný a macechy zlý.
Tak třeba možná o něčem jiným. Jak jsem Juniorovi stříhala nehty. Jak se Princezna držela za jednu ruku táty a za druhou mě, když jsme šli v Jeseníkách na večerní procházku. Jak mi Junior nabídnul jako revanš za suši míchaná vajíčka. Jak pekli išlské dortíčky na vánoce. Jak se Princezna koupala z hecu v ledovém potoce. Jak jsem dostala úžasné náušnice k vánocům a čistič brýlí k narozkám. A předtím k narozkám obrázek. Jak jsme strávili dovolenou s náčelníkem Nakopnutým Hadem (bolavý záda jsou svině) a jezdili jsme na kolech a spali naValdeku a hráli dračák. Jak se z Princezny stala ženská verze Chucka Norrise. Jak jsme dohnali Juniora k jedničce z chemie. Jak jsem pekla na skoro všechny narozeniny dorty. A - a vůbec!
Možná je teď trošku jasnější, proč se vlastně tak vztekám.

Řešení

Víte, co dělat, když s někým chcete jen telefonovat a ne psát? (Zpětná dohledatelnost obtěžuje.)

Pošlete mu e-mail, že jste si zrušili všechny e-mailové schránky!


Mrs. Krupská made my day - again!

Prašť jako uhoď

Kua, a já si dělám výčitky.
Protože bráním svému chlapovi, aby poskakoval podle toho, jak nějaká důra ječí. Že by to jako mohly odnést pastorčata. Prdlajs.
Kdyby to byl obchod - on vyjde vstříc, ona nebude dělat scény (aspoň vůči dětem), tak to možná teoreticky ještě skousnu. Protože pohled na vystresovaného Juniora, což je v normálním stavu veselý, vtipný a příjemný kluk, zas nemusím moc často. A pohled na přítulnou Princeznu sice klidně můžu, ale nemusím ho mít za cenu představy, že se tak chová jen, protože jí od nás nechce do hysterického pekla.

Jenže ono se najednou ukazuje, že scénky kolem převozu dětí, který má zařídit matka, nejsou zas tolik odlišné od scének, které předvádí, když se starat nemusí. Takže děcka jsou na tom stejně. Jedno masírované, druhé odkopnuté.
Strašně bych ráda, aby věděli, že v bytě jsou doma. Že můžou přijít kdykoliv a být tam jakkoliv dlouho. Přinejmenším pokud do toho budu mít aspoň trochu co mluvit.

Chráněná oblast

Jak jsem o tom přemýšlela, tak mám k pastorčatům, tedy spíš k péči o jejich blaho, vlastně schizofrenní vztah.
Pokud jsou v mém hnízdě, tak jsou moje a starám se, jak můžu.
Ovšem pokud je z hnízda někdo vezme, tak ať se o ně teda stará a nečeká, že můj servis bude pokračovat. Vzal si je - chtěl je - jeho věc. Jestli chtějí něco ode mne, můžou zpátky do hnízda. Kdykoliv.
Jakkoliv chápu, že to Drahý má jinak.
Aby bylo jasno, nevadí mi výdaje na pastorky. Vadí mi odevzdávat peníze biomatce, aby je využila dle své úvahy. Mimo jiné proto, že od střídavky dostává výživné de facto vyšší a nevšimla jsem si, že by se to nějak pozitivně projevilo na dětech. Ergo ona sebere peníze pod záminkou, že je vydá na členy mého hnízda a rozfrcá si je pro sebe. Škůdce je to.

Co bych potřebovala říct a nevím, jestli se mi to podaří

Předpokládám, že jsem tvoje partnerka. (Pokud ne, diskuse v tomto bodě končí a nastává jiná, na téma stěhování věcí a podobných záležitostí.)
Předpokládám, že jako taková mám právo do řady věcí (dokonce do většiny věcí) mluvit nebo o nich přinejmenším vědět. 
Pokud jsem přítomná, považuji za ponižující, pokud se odejdeš domlouvat na něčem s někým dalším - obzvlášť na tématech, do kterých mám co mluvit. A vadí mi, když nejsi schopný takový požadavek jednoznačně odmítnout. Případně v nezbytí upozornit, že to stejně se mnou budeš napřed muset probrat. Potažmo mě požádat o svolení, s omluvou, že jinak nelze.
Ano, je to čistě otázka indikace společenského postavení. Jestli tam jsem pouze jako poskok, kterého není potřeba brát na vědomí (ani jednou stranou), nebo jako partner, na kterého bereš ohled. A jestli to dáš na vědomí širokému okolí.
Ono to v zásadě platí obecně - v 99 % případů je to čistě formální, jako třeba při žádosti o tanec (kdy se žadatel napřed partnera požádá o svolení a pak jeho dámu o tanec). Asi se shodneme, že v případě madam Krupské, kdy si nejsem jistá, jakou špínu na mě za mými zády bude kydat, tak úplně o formalitu nejde. Nicméně, abych tě uklidnila, při zachování výše uvedeného bych nejspíš souhlasila. Nevím, jak to přesně vysvětlit, ale pokud mě na její žádost ("já s tebou chci mluvit o samotě!") ignoruješ, tak dáváš jednoznačně přednost jí přede mnou. A pokud mě v tomhle ohledu nejsi ochotný/schopný chránit před nepříjemným postavením, tak mi to prostě žádný pocit partnerství nedává.
Jak to tak smolím, tak si uvědomuji jednu věc: ano, m.K. by mou existenci s chutí vymazala (víme dávno); velice bych ocenila, kdybys tyto pokusy utnul v zárodku. Já totiž existuji a nehodlám s tím přestat. A nemám potřebu se speciálně kvůli madam K. zneviditelňovat. Doufám, že ty taky ne.

Recyklace

Aneb proč zakládat nový blog, když už jeden máte. A s takovým hezkým názvem.
Čas oponou trhnul a místo, abych hraním si na malou chudinku bavila své okolí, potřebuji spíš terapii psaním. Vlohy k opravdové chudinkovitosti se mi zatím nerozvinuly, zato jsem se aktivně propracovala do stavu, kdy jsem poměrně často vytočená do ultima bez zjevných přímých podnětů, samonasírací akcelerace z 0 a 1000 za 5 sekund je běžná záležitost, stavy sebelítosti a  aktivní protivnosti na okolí ještě běžnější a na psychoterapii nemám. Teda - v podstatě bych mít mohla, ale nemám. Zas kdybych měla, tak nemám z jiných důvodů nebo to nepotřebuju.
Prostě, když se z toho vypíšu, bude to levné, ekologické a jednou se tomu všichni zasmějeme. (Jak pravil ten šestnáctiletý učeň, co zbouchnul spolužačku - teda jen to poslední.)
Vzdávám se předem snahy o přehlednost, časovou posloupnost, pochopitelnost a podobný komfort. Píšu, abych psala a ne, aby to po mně někdo četl.