Co bych potřebovala říct a nevím, jestli se mi to podaří

Předpokládám, že jsem tvoje partnerka. (Pokud ne, diskuse v tomto bodě končí a nastává jiná, na téma stěhování věcí a podobných záležitostí.)
Předpokládám, že jako taková mám právo do řady věcí (dokonce do většiny věcí) mluvit nebo o nich přinejmenším vědět. 
Pokud jsem přítomná, považuji za ponižující, pokud se odejdeš domlouvat na něčem s někým dalším - obzvlášť na tématech, do kterých mám co mluvit. A vadí mi, když nejsi schopný takový požadavek jednoznačně odmítnout. Případně v nezbytí upozornit, že to stejně se mnou budeš napřed muset probrat. Potažmo mě požádat o svolení, s omluvou, že jinak nelze.
Ano, je to čistě otázka indikace společenského postavení. Jestli tam jsem pouze jako poskok, kterého není potřeba brát na vědomí (ani jednou stranou), nebo jako partner, na kterého bereš ohled. A jestli to dáš na vědomí širokému okolí.
Ono to v zásadě platí obecně - v 99 % případů je to čistě formální, jako třeba při žádosti o tanec (kdy se žadatel napřed partnera požádá o svolení a pak jeho dámu o tanec). Asi se shodneme, že v případě madam Krupské, kdy si nejsem jistá, jakou špínu na mě za mými zády bude kydat, tak úplně o formalitu nejde. Nicméně, abych tě uklidnila, při zachování výše uvedeného bych nejspíš souhlasila. Nevím, jak to přesně vysvětlit, ale pokud mě na její žádost ("já s tebou chci mluvit o samotě!") ignoruješ, tak dáváš jednoznačně přednost jí přede mnou. A pokud mě v tomhle ohledu nejsi ochotný/schopný chránit před nepříjemným postavením, tak mi to prostě žádný pocit partnerství nedává.
Jak to tak smolím, tak si uvědomuji jednu věc: ano, m.K. by mou existenci s chutí vymazala (víme dávno); velice bych ocenila, kdybys tyto pokusy utnul v zárodku. Já totiž existuji a nehodlám s tím přestat. A nemám potřebu se speciálně kvůli madam K. zneviditelňovat. Doufám, že ty taky ne.